Francouzské sborové putování 04
Dnes jsme si trošku přivstali, abychom byli schopni zvládnout vše, co bylo na pondělí v plánu. Měli pravdu naši přátelé, když si několikrát posteskli, že je naše návštěva příliš krátká. Sešli jsme se v osm hodin u autobusu a vydali se do blízkého městečka Joyeuse. Díky průvodcům Danielovi a jeho ženě jsme se mohli seznámit s jeho historickým centrem a řadou zajímavostí. Dozvěděli jsme se o zpracování hedvábí, o tom, jak dopadl člověk, který uzavřel průchod jednou z ulic města (Říká vám něco pojem gilotina?), prošli jsme si úzkou pasáží a mnoha náměstíčky a uličkami, pohlédli jsme přes údolí na pacifistický památník první světové války, obdivovali karikatury na kostele nebo kamennou věž. Průvodci by nám jistě rádi sdělili ještě mnoho dalších zajímavostí, ale čas nás neúprosně tlačil vpřed do městečka Largentiere, které bylo bohaté díky nalezištím stříbra. V kostele Notre Dame de l´Assomption jsme měli zazpívat a zahrát pro studenty místní střední školy. To se také stalo a bylo nám velmi milo a příjemno, že jsme v nich našli spojence a pozorné posluchače. Oběd jsme pak ochutnali v jejich školní jídelně.
Náš den pokračoval odpolední „turistikou“. Uvozovky používám zcela záměrně, protože na tento druh turistiky nejsme zvyklí. Dostatečně nasyceni jsme usedli do autobusu, kterému vládla statná paní řidička. Bylo vidět, že je s volantem srostlá a úzké a klikaté cesty zvládala svižně a bravurně. Přesto nám nebylo zatěžko se na sedadlech připoutat. Předpokládal jsem, že dojedeme do úžasného přírodního parku, kde budeme vypuštěni do lůna přírody a pěkně po svých prošlápneme připravenou dávku kilometrů. Je sice pravda, že zpočátku lilo jako z konve, přesto jsme byli přepraveni již zmíněným autobusem přes sedlo Vallon Pont d´Arc až k městečku Aigueze a zpět s občasnými fotografickými orgiemi na několika vyhlídkách. Byli jsme okouzleni úžasnými přírodními scenériemi, které v údolí řeka Ardeche s matičkou Přírodou vytvořila. Zastavení u velkého skalního mostu a osvěžení v řece Ardeche celý dojem jen a jen umocnilo. Zcela prozaicky lze konstatovat, že k nevšedním zážitkům patřil i ekologický záchod, který sám třídí námi vyprodukované výsledky lidského metabolismu. No a nesmíme zapomenout ani na dlouho očekávaný „šoping“, který nám umožnil zakoupení momentálních nezbytností a hlavně dárečků pro naše doma čekající blízké.
Autobus, který již měl za odpoledne ve svých kolech více jak sto kilometrů, nás bez rozpaků vyplivnul u školy a zmizel v dáli. Před začátkem závěrečného barbecue na školní zahradě jsme ještě stihli s některými našinci doplnit šatník do té doby bezmocně ležící v útrobách našeho autobusu čekajícího na druhém konci města. Díky ochotě několika francouzských rodičů se vše podařilo a závěrečná párty mohla vypuknout v plné síle. Samozřejmě jsme zahájili společným zpěvem a působilo nám to společnou radost. Francouzští přátelé připravili bohatou nabídku salátů, zeleniny, klobás, pečiva a mnoha různých pochutin, včetně přehlídky chutných moků. To vše nabízeli všem přítomným, kteří se nezalekli počátečního deště a rádi poseděli v mnoha družných rozhovorech napříč národnostmi. Ta naše děťátka si opět večerního setkání užívala a s chutí se účastnila všech možných i nemožných her, které společně s novými kamarády vymýšlela a bystře realizovala. Dospělí trávili čas v debatách na všemožná témata, která se však velmi často týkala vzájemného setkání, koncertů, pobytu v rodinách, způsobu života tam či onde, někteří se dotkli i témat filosofických. Děti ze školy připravily chutný dezert pro všechny přítomné. Nakonec nás ale stejně do svých tenat polapila paní Hudba. A přišlo to tak nějak samo. Prostě se začalo zpívat. Vůbec ne proto, že by se muselo. Spíše proto, že se chtělo. Na přetřes přišly společné skladby, ale nakonec jsme se ochotně naučili i písničky nové, které byly na místě opatřeny vícehlasem či choreografií. Bavilo nás to převelice, ale nadešel čas rozloučení. Moc hezky si to na nás Schola Cantharel z Lablachere vymyslela. Zapěla známou melodii, která spustila lavinu prstových srdíček nad hlavami zúčastněných. Pak již došlo na dárečky, rozloučení a také na nefalšované slzy dojetí a smutku, že něco pěkného končí.
Každý konec je začátkem něčeho nového. Myslím, že můžeme být šťastni, protože začalo nové přátelství mezi lidmi napříč Evropou. Bylo o nás báječně postaráno a hostitelům patří náš obdiv a poděkování. Moc se těšíme, že jim jejich starostlivost a péči budeme moci co nejdříve oplatit, třeba na Loučenské vločce. Když jsme po mnoha minutách konečně usedli do autobusu, francouzští před ním udělali živý řetěz a nechtěli nás propustit. Ještě jednou jsme si zavolali AHOJ! a pak špalírem tleskajících kamarádů pomaloučku odplouvali směrem k domovu. Těžko popsat sílu pocitů, emocí a dojmů, kterých jste v takovou chvíli přeplnění. To se prostě musí zažít. Děkujeme. Nelze zapomenout.
7. 5. 2018    Petr Lukáš
Francouzské sborové putování 03
Desátá ranní hodina nás opět svedla všechny dohromady. Naši zpěváčci dorazili z rodin se spokojenými výrazy a popisovali, co všechno zažili, jakého luxusu se jim v hostitelských rodinách dostalo. S nadhledem a statečností vše zvládali i ti, kteří se těšili, že budou ve dvojici s vybraným kamarádem a přesto to dopadlo jinak. Ale pojďme k událostem této květnové neděle.
První, co jsme museli zvládnout, byla zkouška čtyř společných písní. Černé oči jděte spát a Okolo Bludova jsou písně známe a pěkné, takže nám nečinily větších obtíží. Copak nám, ale francouzským přátelům šla ta čeština až podezřele dobře. Následoval zkouška afrického songu Thula baba. Písnička je to pěkná, což o to, jenže jsme ji začali trénovat až v autobuse na cestě do Lablachere a malinko jsme se prali s textem, zatímco čtyřhlas nás zase tak moc nerozhodil. Když ale spustili všichni zpěváci, začaly hrát percusse a Francoise rukou pevnou držela sborové otěže, za chvilku jsme byli hotoví. Nakonec jsme si střihli a zaranžovali písničku Janie Mamma. Velmi rychle jsme si padli s kolegy ze Scholy Cantharel do noty a radostně přichystali posluchačům řadu drobných ptákovin. Zbyla chvilka i na zkoušku samotného Loučňáčku a s TapTýdou jsme si naplánovali zkoušení až před podvečerním koncertem.
Kdepak, žádné lenošení. Pěkně bystře zasednout do autobusu, který nás díky řidiči Tomášovi vzápětí přesvědčil, že vyjede úplně všechno, dojede kamkoliv a otočí se i na pětníku. Úžasnou přírodou jsme se provlnili až do místa zvaného Sotte Polyvalento. Tam jsme měli společný oběd a stihli jsme si pochopitelně také zazpívat (vždyť jsme sbor), zahrát si různé hry (vždyť jsme stále děti) a příjemně si popovídat (no aby ne). Bylo to radostné pozorování, jak se dítka s přirozeností sobě vlastní promíchala a pustila se do her. Jazyková bariéra? Zapomeňte, přátelé. Prostě byli spolu a bylo jim dobře. Hostinu pro nás připravili rodičové zdejší školy, za což jim budiž čest a sláva. Snědli jsme nejméně tolik dobrot, jako v interhotelu.
Klikaté a úzké uličky nás přivedly ke kostelu v Lablachere. Kulturně, stavebně i akusticky nádherné místo. Postavili jsme stupně, zapojili aparaturu a odzkoušeli některé své plánované skladby. Lehké či větší mravenčení v dutině břišní nám napovídalo, ze nás čeká velká událost. A taky že ano. V naplněném kostele zahájila místní Schola Cantharel. Byly to moc pěkné zpěvy i interpretace. Od devítiletých dětí po dospěláky – všichni rozdávali radost a hudební zážitky. Však také panu redaktorovi z francouzských novin tužka po papíře jen svištěla, jak si dělal poznámky. V duchu jsem si tak říkal, co asi napíše o nás, o sborovém studiu z patnáct set kilometrů vzdálené vesnice, z malé venkovské školy v překrásných Jeseníkách? Ale nepředbíhejme. Nejprve se předvedl náš Loučňáček. Svatá Kateřina se krásně rozezněla Elinčinými houslemi, Eliščinou flétnou a pak i hlasy Loučňat. Pěkně se to těm našim povedlo. Bez zaváhání přidali i Dulcis Christe. Publikum oceňovalo naše výkony vydatným potleskem. Beatlemania už ho nenechala ani trošku chladným. A když pak TapTýda oznámila, že je v Dobré sborové náladě, Věrka krásně a s citem zazpívala Amazing grace, hravě zaznělo Nobili Spettatori a k tomu Kyrie a Gloria od Johna Leawitta, začínalo být při potlesku bouřlivo. To však ještě fandící nám lidé netušili, že Kuba rozbalí Skyfall a nakonec se oba sbory rozburácí v O fortuna! Přál bych vám to vidět a slyšet. Děcka zazpívala moc dobře a co vám mám povídat, když se na vás lidé usmívají a zatleskají vám, je to moc fajn. Ale když se nakonec postaví a při mohutném potlesku křičí bravo, to je na husí kůži a mrazení v zádech najednou. Nu což, stalo se. Mrazí nás ještě teď. Na závěr jsme ještě společně přidali čtyři společné skladby a bylo nám spolu při muzice krásně. Doufám, že si společné zpívání užijeme i u nás na letošní Loučenské vločce. Ale teď honem vše sbalit, uložit do autobusu a šup zpátky do skvěle se starajících rodin. A taky včas do pelíšků, zítra opět koncertujeme.
6. 5. 2018    Petr Lukáš
Francouzské sborové putování 02
Pluli jsme nocí i dnem z domoviny přes Německo do Francie zhruba 20 hodin. Dálnicemi i úzkými uličkami, přes plechové řeky na dálnicích, klikatými potůčky serpentin přes horská údolí, stále však bezpečně a spokojeně. Díky, pane Tomáši a pane Františku. Je to uklidňující, když víte, že je ta naše zpěvná parta v rukou zkušených a vstřícných profesionálů.
Nejkrásnějších bylo posledních asi 60 kilometrů, kdy jsme projížděli nádherným údolím, které se vyrýsovalo za městečkem Flaviac. Překročili jsme sedlo ve výšce necelých 700 metrů nad mořem a otevřel se nám úžasný výhled na oblast, do které jsme cílili.
Pak již netrvalo dlouho a Lablachere nám doslova a do písmene otevřelo svou náruč. V širokém údolí s vulkanickým podkladem se rozprostírá městečko, kde není těsno, kde lze obdivovat kus historie i současné stavby, kterému jako dominanta vévodí kostel Notre Dame Sv. Panny Marie (mimochodem večer nepřehlédnutelně nasvícené).
Očekáváni již několik kilometrů před cílem paní sbormistryní Francoise jsme bezpečně nalezli místo, na kterém jsme zaparkovali a předali cestou přece jenom trošku znavené poutníčky rodinám, které evidentně znavené nebyly, ba jevily známky radosti z našeho příjezdu. Malinko nás zaskočil rozpis ubytovaných, ale smekám před Loučňáčky, kteří vzali věci, tak jak jsou, a vydali se do hostitelských rodin s jiným parťákem bez mrknutí oka. Nu, však zase budeme brzy pospolu.
Dospělí ještě navštívili místní školu, ve které jsme byli seznámeni s programem, občerstveni a ujednali jsme, jak budou probíhat koncerty a příprava na ně. Jsme sice schopni začít zpívat takříkajíc přímo z autobusu, ale nachystali jsme několik pro nás typických netradičností, tak se to bez určité přípravy neobešlo. Vše domluveno, ujednáno, repertoár odevzdán, dokonce i na krátkou zkoušku došlo. Všichni zdrávi, jsme v klidném a pěkném prostředí, čeká nás ještě mnoho práce i radostných zážitků. Tak dobrou noc.
5. 5. 2018    Petr Lukáš
Francouzské sborové putování 01
Člověk by ani neřekl, na co na všechno nesmí zapomenout, když se chystá vyrazit do světa. Sbalili jsme tedy horu potřebných věcí a od půl desáté hráli hru zvanou tetris. Ne však virtuálně na počítači, ale zcela reálně v úložném prostoru luxusního autobusu. Povedlo se. Aparatura, nástroje, zavazadla a spousta dalších potřebností našla své místo, stejně tak jako třiatřicet natěšených zpěváků a muzikantů a dva šikovní a spolehliví řidiči. Těsně po desáté jsme zamávali blízkým a vyrazili. Tak šťastnou cestu!
4. 5. 2018    Petr Lukáš