Francouzské sborové putování 05
Ujíždíme nocí, autobus si spokojeně pobrukuje na téměř prázdných silnicích, bdělí a pozorní řidiči pečlivě hlídají, aby vše bylo tak, jak má být. A my? Spíme. Bylo toho opravdu hodně. Jsme sice unavení, ale usnuli jsme s hezkým pocitem.
S rozedněním přijíždíme na německé území, kde po probuzení o pauze na benzínce nakrmíme manšaft. A jedeme dál. V odpoledních hodinách pak s radostí čteme nápis Česká republika. Jsme doma. Tedy skoro, ještě nás čeká od Rozvadova pěkný kus cesty. Tak si u Prahy ještě dáme guláš a pak už víme, že další zastávka bude tam, kde jsme skutečně doma.
Asi se nám něco moc povedlo. Zažít „standing ovation“ v zahraničí je jistě mimořádný zážitek, ale zřejmě to není to nejdůležitější. Ti naši zpěváci a muzikanti prostě a jednoduše obstáli jako lidé – se vším si poradili, chovali se tak, jak se člověk chovat má, překonali jazykovou bariéru, spřátelili se, získali mnoho nových poznatků i zkušeností a poznali neuvěřitelnou sílu emocí. Mám z nich radost a jsem na ně pyšný. Bezvadně reprezentovali naši školu, obec i republiku. Díky.

P.S.: Jestli někdo z čtenářů ještě dumá nad tím, jak to dopadlo s tím novinářem, tak za námi po koncertě v neděli přišel, řekl nám řadu velmi uznalých slov, vypsal si dokonce jména muzikantů a sólistů a pak slíbil, že nám pošle výtisk novin. Takže asi dobrý...
8. 5. 2018    Petr Lukáš