Francouzské sborové putování 04
Dnes jsme si trošku přivstali, abychom byli schopni zvládnout vše, co bylo na pondělí v plánu. Měli pravdu naši přátelé, když si několikrát posteskli, že je naše návštěva příliš krátká. Sešli jsme se v osm hodin u autobusu a vydali se do blízkého městečka Joyeuse. Díky průvodcům Danielovi a jeho ženě jsme se mohli seznámit s jeho historickým centrem a řadou zajímavostí. Dozvěděli jsme se o zpracování hedvábí, o tom, jak dopadl člověk, který uzavřel průchod jednou z ulic města (Říká vám něco pojem gilotina?), prošli jsme si úzkou pasáží a mnoha náměstíčky a uličkami, pohlédli jsme přes údolí na pacifistický památník první světové války, obdivovali karikatury na kostele nebo kamennou věž. Průvodci by nám jistě rádi sdělili ještě mnoho dalších zajímavostí, ale čas nás neúprosně tlačil vpřed do městečka Largentiere, které bylo bohaté díky nalezištím stříbra. V kostele Notre Dame de l´Assomption jsme měli zazpívat a zahrát pro studenty místní střední školy. To se také stalo a bylo nám velmi milo a příjemno, že jsme v nich našli spojence a pozorné posluchače. Oběd jsme pak ochutnali v jejich školní jídelně.
Náš den pokračoval odpolední „turistikou“. Uvozovky používám zcela záměrně, protože na tento druh turistiky nejsme zvyklí. Dostatečně nasyceni jsme usedli do autobusu, kterému vládla statná paní řidička. Bylo vidět, že je s volantem srostlá a úzké a klikaté cesty zvládala svižně a bravurně. Přesto nám nebylo zatěžko se na sedadlech připoutat. Předpokládal jsem, že dojedeme do úžasného přírodního parku, kde budeme vypuštěni do lůna přírody a pěkně po svých prošlápneme připravenou dávku kilometrů. Je sice pravda, že zpočátku lilo jako z konve, přesto jsme byli přepraveni již zmíněným autobusem přes sedlo Vallon Pont d´Arc až k městečku Aigueze a zpět s občasnými fotografickými orgiemi na několika vyhlídkách. Byli jsme okouzleni úžasnými přírodními scenériemi, které v údolí řeka Ardeche s matičkou Přírodou vytvořila. Zastavení u velkého skalního mostu a osvěžení v řece Ardeche celý dojem jen a jen umocnilo. Zcela prozaicky lze konstatovat, že k nevšedním zážitkům patřil i ekologický záchod, který sám třídí námi vyprodukované výsledky lidského metabolismu. No a nesmíme zapomenout ani na dlouho očekávaný „šoping“, který nám umožnil zakoupení momentálních nezbytností a hlavně dárečků pro naše doma čekající blízké.
Autobus, který již měl za odpoledne ve svých kolech více jak sto kilometrů, nás bez rozpaků vyplivnul u školy a zmizel v dáli. Před začátkem závěrečného barbecue na školní zahradě jsme ještě stihli s některými našinci doplnit šatník do té doby bezmocně ležící v útrobách našeho autobusu čekajícího na druhém konci města. Díky ochotě několika francouzských rodičů se vše podařilo a závěrečná párty mohla vypuknout v plné síle. Samozřejmě jsme zahájili společným zpěvem a působilo nám to společnou radost. Francouzští přátelé připravili bohatou nabídku salátů, zeleniny, klobás, pečiva a mnoha různých pochutin, včetně přehlídky chutných moků. To vše nabízeli všem přítomným, kteří se nezalekli počátečního deště a rádi poseděli v mnoha družných rozhovorech napříč národnostmi. Ta naše děťátka si opět večerního setkání užívala a s chutí se účastnila všech možných i nemožných her, které společně s novými kamarády vymýšlela a bystře realizovala. Dospělí trávili čas v debatách na všemožná témata, která se však velmi často týkala vzájemného setkání, koncertů, pobytu v rodinách, způsobu života tam či onde, někteří se dotkli i témat filosofických. Děti ze školy připravily chutný dezert pro všechny přítomné. Nakonec nás ale stejně do svých tenat polapila paní Hudba. A přišlo to tak nějak samo. Prostě se začalo zpívat. Vůbec ne proto, že by se muselo. Spíše proto, že se chtělo. Na přetřes přišly společné skladby, ale nakonec jsme se ochotně naučili i písničky nové, které byly na místě opatřeny vícehlasem či choreografií. Bavilo nás to převelice, ale nadešel čas rozloučení. Moc hezky si to na nás Schola Cantharel z Lablachere vymyslela. Zapěla známou melodii, která spustila lavinu prstových srdíček nad hlavami zúčastněných. Pak již došlo na dárečky, rozloučení a také na nefalšované slzy dojetí a smutku, že něco pěkného končí.
Každý konec je začátkem něčeho nového. Myslím, že můžeme být šťastni, protože začalo nové přátelství mezi lidmi napříč Evropou. Bylo o nás báječně postaráno a hostitelům patří náš obdiv a poděkování. Moc se těšíme, že jim jejich starostlivost a péči budeme moci co nejdříve oplatit, třeba na Loučenské vločce. Když jsme po mnoha minutách konečně usedli do autobusu, francouzští před ním udělali živý řetěz a nechtěli nás propustit. Ještě jednou jsme si zavolali AHOJ! a pak špalírem tleskajících kamarádů pomaloučku odplouvali směrem k domovu. Těžko popsat sílu pocitů, emocí a dojmů, kterých jste v takovou chvíli přeplnění. To se prostě musí zažít. Děkujeme. Nelze zapomenout.
7. 5. 2018    Petr Lukáš