Francouzské sborové putování 03
Desátá ranní hodina nás opět svedla všechny dohromady. Naši zpěváčci dorazili z rodin se spokojenými výrazy a popisovali, co všechno zažili, jakého luxusu se jim v hostitelských rodinách dostalo. S nadhledem a statečností vše zvládali i ti, kteří se těšili, že budou ve dvojici s vybraným kamarádem a přesto to dopadlo jinak. Ale pojďme k událostem této květnové neděle.
První, co jsme museli zvládnout, byla zkouška čtyř společných písní. Černé oči jděte spát a Okolo Bludova jsou písně známe a pěkné, takže nám nečinily větších obtíží. Copak nám, ale francouzským přátelům šla ta čeština až podezřele dobře. Následoval zkouška afrického songu Thula baba. Písnička je to pěkná, což o to, jenže jsme ji začali trénovat až v autobuse na cestě do Lablachere a malinko jsme se prali s textem, zatímco čtyřhlas nás zase tak moc nerozhodil. Když ale spustili všichni zpěváci, začaly hrát percusse a Francoise rukou pevnou držela sborové otěže, za chvilku jsme byli hotoví. Nakonec jsme si střihli a zaranžovali písničku Janie Mamma. Velmi rychle jsme si padli s kolegy ze Scholy Cantharel do noty a radostně přichystali posluchačům řadu drobných ptákovin. Zbyla chvilka i na zkoušku samotného Loučňáčku a s TapTýdou jsme si naplánovali zkoušení až před podvečerním koncertem.
Kdepak, žádné lenošení. Pěkně bystře zasednout do autobusu, který nás díky řidiči Tomášovi vzápětí přesvědčil, že vyjede úplně všechno, dojede kamkoliv a otočí se i na pětníku. Úžasnou přírodou jsme se provlnili až do místa zvaného Sotte Polyvalento. Tam jsme měli společný oběd a stihli jsme si pochopitelně také zazpívat (vždyť jsme sbor), zahrát si různé hry (vždyť jsme stále děti) a příjemně si popovídat (no aby ne). Bylo to radostné pozorování, jak se dítka s přirozeností sobě vlastní promíchala a pustila se do her. Jazyková bariéra? Zapomeňte, přátelé. Prostě byli spolu a bylo jim dobře. Hostinu pro nás připravili rodičové zdejší školy, za což jim budiž čest a sláva. Snědli jsme nejméně tolik dobrot, jako v interhotelu.
Klikaté a úzké uličky nás přivedly ke kostelu v Lablachere. Kulturně, stavebně i akusticky nádherné místo. Postavili jsme stupně, zapojili aparaturu a odzkoušeli některé své plánované skladby. Lehké či větší mravenčení v dutině břišní nám napovídalo, ze nás čeká velká událost. A taky že ano. V naplněném kostele zahájila místní Schola Cantharel. Byly to moc pěkné zpěvy i interpretace. Od devítiletých dětí po dospěláky – všichni rozdávali radost a hudební zážitky. Však také panu redaktorovi z francouzských novin tužka po papíře jen svištěla, jak si dělal poznámky. V duchu jsem si tak říkal, co asi napíše o nás, o sborovém studiu z patnáct set kilometrů vzdálené vesnice, z malé venkovské školy v překrásných Jeseníkách? Ale nepředbíhejme. Nejprve se předvedl náš Loučňáček. Svatá Kateřina se krásně rozezněla Elinčinými houslemi, Eliščinou flétnou a pak i hlasy Loučňat. Pěkně se to těm našim povedlo. Bez zaváhání přidali i Dulcis Christe. Publikum oceňovalo naše výkony vydatným potleskem. Beatlemania už ho nenechala ani trošku chladným. A když pak TapTýda oznámila, že je v Dobré sborové náladě, Věrka krásně a s citem zazpívala Amazing grace, hravě zaznělo Nobili Spettatori a k tomu Kyrie a Gloria od Johna Leawitta, začínalo být při potlesku bouřlivo. To však ještě fandící nám lidé netušili, že Kuba rozbalí Skyfall a nakonec se oba sbory rozburácí v O fortuna! Přál bych vám to vidět a slyšet. Děcka zazpívala moc dobře a co vám mám povídat, když se na vás lidé usmívají a zatleskají vám, je to moc fajn. Ale když se nakonec postaví a při mohutném potlesku křičí bravo, to je na husí kůži a mrazení v zádech najednou. Nu což, stalo se. Mrazí nás ještě teď. Na závěr jsme ještě společně přidali čtyři společné skladby a bylo nám spolu při muzice krásně. Doufám, že si společné zpívání užijeme i u nás na letošní Loučenské vločce. Ale teď honem vše sbalit, uložit do autobusu a šup zpátky do skvěle se starajících rodin. A taky včas do pelíšků, zítra opět koncertujeme.
6. 5. 2018    Petr Lukáš